Před časem mi na Instagramu ve stories vyskočil obrázek s příkladem různých forem body shamingu. Naprosto neškodná věc, že. Jenže mi to vyskočilo na účtu, který používám převážně pro kreativní účely - pletení, pečení, šití. Což spustilo celou škálu nečekaných myšlenek. Protože jsem si uvědomila, že ač mohu být mnohými považována za tu, která v této oblasti přeci nemůže mít žádný problém ani zkušenosti, zrovna u kreativní tvorby to paradoxně vnímám mnohem silněji než v ostatních aspektech života. 

Jistě, částečně se dá hovořit už od odchýlení přesné definice body shamingu. Tento článek je mnohem více o tom, jak vnímám hodnocení těla jiné osoby, a to především tehdy, kdy o něj naprosto nejde. Neberu to tak, že mě hned někdo kritizuje - ale i to, co někdo vnímá jako přeci pozitivní a příjemnou poznámku, může někoho bolet. 

Představte si, že si upletete svetr. Strávíte s tím spoustu času, občas se navztekáte, ale je konečně hotovo, zapošito, jste nadšení. Tak se s ním pochlubíte v pletařské skupině. A místo toho, aby někdo ocenil snahu za poslední týdny, ne-li měsíce, případně aspoň konstruktivně zkritizoval, že na ten výplet to chtělo o půl čísla větší jehlice, napíše vám nějakou poznámku, která se týká vašeho těla. Ne svetru. Ne příze. Ne návrhu. 

Třeba "No, na takové tělo se plete.", "Vám by stejně slušelo všechno, jak jste hubená.", "Ještě abyste s touhle postavou neměla tak malou spotřebu.". Netvrdím, že jsem se se vším setkala osobně - nebo přímo u pletení. Ale podobné poznámky v různých skupinách občas zavnímám. Ať jde o šití, pletení či jinou tvorbu. 

Občas to někdo korunuje použitím slova "tělíčko". Jako já vím, že ne každý je členem Společnosti odporu proti zdrobnělinám, ale z použití tohoto slova mi naskakuje husí kůže. Je to strašně divné - mám z toho vždy pocit, že dotyčnému přijde divné to označit pravým jménem, tak si to pro sebe ještě musí zjemnit. Tuší, že to není úplně ok. Ale upřímně, pokud máte problém něco označit pravým jménem a musíte sahat pro zdrobnělinu, neoznačujte to vůbec. Tělo dospělé ženy prostě není tělíčko. Fakt ne. 

Celkově všechny tyto poznámky upřímně nechápu. Já vím, že to dost pravděpodobně někdo myslí dobře. Že to dotyčného přeci potěší. Ale osobně z toho mívám rozporuplné pocity a nikdy moc netuším, jak na to reagovat. Staví mě to do situace, kdy to někdo přeci myslel dobře, ale zároveň obrací svou pozornost k něčemu, co v daný moment není vůbec důležité. Mému tělu. 

Zcela upřímně, mám se svým tělem relativně pěkný vztah. Něco mě štve, něco zbožňuji, nicméně po letech jsem s ním docela dobře smířená a spokojená. Jenže to není žádná samozřejmost. A i když si to někdo nemusí uvědomovat, ani velikost 36 není záruka spokojenosti. Protože samotná velikost je jen jeden z mnoha aspektů - neříká nic o poměru jednotlivých částí těla, nic o tvaru, pevnosti. Přidejte k tomu třeba celkovou drobnost a máte celou řadu věcí, které se na svém těle musíte naučit milovat, i když v ideálním případě byste chtěli vypadat jinak. 

Mám třeba i štěstí na dobré vztahy v rodině - ale ne všichni to tak mají a spoustu věcí člověk dědí. Pro někoho o to víc můžou být takové poznámky citlivé - věčná připomínka rodičů, které se nezbavíte. Chce to čas a sílu naučit se všechny možné věci na svém těle milovat - a u něčeho stejně člověk dospěje tak maximálně k tiché toleranci. 

Jenže u náhodného člověka na internetu nevíte, v jaké je fázi. A i tak, proč na to poukazovat? Pokud se miluje, je šťastný sám o sobě. I u dobrých přátel, kde si už nějaké poznámky tímto směrem v jiném kontextu mohu dovolit, mnohem radši ocením snahu, která třeba stála za nějakou změnou. Já i oni, co vím, to ocení raději. U náhodných lidí to netušíte. Nevíte, jestli do té velikosti nespadl kvůli nemoci. Jak se s tím vlastně sám cítí. Jestli je spokojený. To, co víte, je, že je spokojený s tím, s čím se chlubí - se svetrem, s šaty, se sukní. Tak se zaměřte na to a ne na to, co je v ten moment naprosto nepodstatné.